1. PROSTĚJOV – CENTRUM STROJÍRENSTVÍ A SNAHY O ZŘÍZENÍ STŘEDNÍ PRŮMYSLOVÉ ŠKOLY STROJNICKÉ
Střední průmyslová škola v Prostějově má poměrně mladou historii – šedesát let existence. Strojírenství jako průmyslové odvětví však má historii mnohem delší. Bylo druhým nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím po průmyslu oděvním. Působily zde významné strojírenské továrny: Wichterle a Kovařík (vyrábějící zemědělské stroje, spalovací a elektrické motory, parní lokomotivy, později nákladní a osobní automobily a traktory), Doležal a Těhník (vyrábějící železná okna, mříže, mostní konstrukce, železné garáže, krby, sporáky, výklady), továrna bratří Wilhelmů (vyrábějící drátěné tkaniny, pletiva, kovový nábytek, železná vrata, děrné plechy) a Vulkania (vyrábějící umělecké kovové předměty- svítidla, mříže, mosazný nábytek). V okolí Prostějova dále působily známé firmy – Společnost pro výrobu hasicích zařízení v Čechách pod Kosířem, Sigmundovy závody v Lutíně a různé drobnější firmy, např. zámečnické provozovny, autoopravny apod.
Rozmach strojírenství a zavádění nových technologií kladly nároky na kvalifikaci pracovních sil. Tento úkol by měla zajistit vyšší průmyslová škola strojnická. První pokus o její zřízení spadá do roku 1901, kdy podal žádost rakouské vládě (26.2.) říšský poslanec za Prostějov Eduard Skála. Další žádosti z let 1902 a 1905 směřovaly na ministerstvo kultu a vyučování. Žádostem nebylo vyhověno. Pouze v oblasti úvah zůstala snaha z roku 1910 o zřízení státní průmyslové školy se strojnickým nebo elektrotechnickým oddělením. Po vzniku Československé republiky následovala další iniciativa – žádost městského zastupitelstva v Prostějově ministerstvu školství a národní osvěty v Praze. Žádost byla zdůvodněna situací v prostějovském strojírenském průmyslu, který výrazně pociťoval nedostatek vyškolených odborníků: „…další vzrůst a rozvoj vznikajícího se zdejšího průmyslu lze zajistit dorostem vzdělaným v odborných školách… Pro zřízení druhé vyšší i mistrovské školy strojnické na Moravě hodí se především Prostějov. Na Moravě byla vyšší škola strojnická pouze v Brně. Tato však byla po stránce kapacitní nedostačující. Přednost ke zřízení školy dostal však před Prostějovem Přerov.
Přicházejí třicátá léta. Prostějov se rozrůstá. Patří k nejprůmyslovějším městům Moravy po Brně, Ostravě a Zlínu. Je rovněž významným centrem správy, kultury a školství. Podívejme se nyní na situaci v prostějovském středním školství. V Prostějově byly tyto střední školy: Zemská vyšší reálka (založena v roce 1871), Obchodní akademie (roku 1894 byla založena vyšší obchodní škola, od školního roku 1900/1901 získala statut čtyřleté obchodní akademie), Státní české gymnázium (od roku 1899/1900), dívčí reálné gymnázium (založeno 1919/1920), Státní odborná škola tkalcovská a krejčovská (od roku 1875), Veřejná odborná škola pro ženská povolání (od roku 1899) a Zemská odborná škola hospodářská (od roku 1890). Dále zde byl komplex tzv. pokračovacích odborných živnostenských škol. Tvořilo jej deset samostatných škol. Každá z nich měla svého správce. V čele byl ústřední výbor vedený Bohumilem Otáhalem. Tyto školy připravovaly kvalifikované řemeslníky v různých oborech. Mimo jiné i ve strojírenských oborech. Jednalo se o stavební zámečníky, strojní zámečníky, nástrojaře, soustružníky, kováře a automechaniky.
Již samotný výčet kovodělných oborů, existence význačných strojírenských firem, působení řady vynikajících odborníků a živnostníků, otevření nové budovy živnostenských škol – to vše vytvářelo dobré předpoklady pro budoucí průmyslovou školu strojnickou. Znovu se proto rozvinulo úsilí Městské rady v Prostějově o zřízení vyšší průmyslové školy. Na počátku byla žádost Ústředního školního výboru Živnostenských škol pokračovacích v Prostějově z 26. 4. 1938 městské radě o zřízení mistrovské školy strojnické jako odborné školy v rámci učňovských škol. Tato by se stala základem pro budoucí průmyslovou školu v Prostějově. Předkladatelé žádosti argumentovali vyspělým strojírenským průmyslem, vysokým počtem vyučenců -hlavně strojních zámečníků-, kteří odcházeli na studia mistrovské školy, dostatkem učeben v budově živnostenských škol a připravovaným zřízením kovodílen ve školním roce 1938/1939. Dovolávali se i „historického práva“ Prostějova na průmyslovou školu, neboť již před válkou, kdy bylo uvažováno o zřízení další průmyslové školy na Moravě, přicházel tehdáž v úvahu na prvním místě Prostějov. Také letos podle předběžného šetření na škole kovodělné, hodlá celkem 21 vyučených učňů- strojníků z Prostějova studovati na mistrovské škole strojnické. I mnoho jiných vyučenců z okolí by rovněž rádo absolvovalo mistrovskou školu, ale jen tehdy, když by mohli docházeti nebo dojížděti do Prostějova, protože jsou nemajetní a rodiče by je v Brně, Moravské Ostravě či Přerově – kam by museli na studia- vydržovati nemohli,“ píše se dále v žádosti. Městská rada v Prostějově dopisem z 18. 5. 1938 žádost podpořila a doporučila ministerstvu školství a národní osvěty v Praze ke kladnému vyřízení. Od tohoto data začalo mnoholeté úsilí prostějovských radních o zřízení školy. Na ministerstvo školství a národní osvěty docházely žádosti a vysvětlující dopisy. Jejich součástí byly někdy i stanovy školy, rozpočet na rok 1940 a učební osnovy. Zřízení školy podpořily různé instituce a firmy: továrna Wichterle a Kovařík, Obchodní a živnostenská komora v Olomouci, Okresní skupina Ústředního svazu československých průmyslníků v Prostějově, Grémium elektrotechnických živností při Obchodní a živnostenské komoře olomoucké. Na ministerstvu školství osobně intervenovali prostějovští poslanci Jaroslav Kučera, Alois Bábek, senátor František Jakubec, inspektor živnostenských škol Ing. Karel Gregor a prostějovský starosta Jan Sedláček. Jan Sedláček rovněž požádal dopisem z 3. 8. 1939 o intervenci předsedu vlády gen. Aloise Eliáše. Odpovědi ministerstva školství byly vyhýbavé a zdrženlivé . Poukazovaly například na problémy s umístěním absolventů, na nedostatek „zapracovaných“ učitelských sil nebo na změněné podmínky po 15. březnu 1939. Neuskutečnil se ani záměr ministerstva školství a národní osvěty přeložit do Prostějova nižší průmyslovou školu strojnickou odstěhovanou z Karviné. O nutnosti mistrovské školy strojnické v Prostějově se zmínil 3. 1. 1939 v rozhlasovém projevu Ing. Dalimil Dvořák, rada ministerstva školství a národní osvěty.
K určitému obratu v situaci došlo v roce 1940. 15. 6. 1940 sdělilo ministerstvo městu tyto podmínky:
1. Škola by byla organizována jako samostatný ústav, a nebyla by tudíž přičleněna k živnostenským školám pokračovacím (ústřední školní výbor živnostenských škol pokračovacích navrhoval totiž -především z důvodů finančních a provozních- opak, pozn. aut.)
2. Město by se zavázalo, že poskytne pro školu potřebné učebny a dílny, zatím eventuelně a přechodně v budově živnostenských pokračovacích škol a že město bude hraditi veškeré věcné náklady se zřízením a s provozem školy spojené (hlavně otop, osvětlení, čištění).
Ministerstvo školství současně žádalo, aby příslušná školská správa převzala úhradu osobních nákladů. Se založením průmyslové školy vyslovil souhlas olomoucký oberlandrát. V přípise vládnímu komisaři města Prostějova JUDr. Maxmiliánu Girthovi sdělil, „že výchova zdatného dorostu není jen v zájmu prostějovského průmyslu, nýbrž v zájmu celkové výkonnosti národního hospodářství.“ 3. 8.1940 probíhalo jednání mezi ředitelem živnostenských škol Ing. Josefem Pokorným a ředitelem městských úřadů JUDr. Františkem Vavrouchem. Dr. Vavrouch 10. 9. 1940 osobně intervenoval u přednosty odboru ministerstva školství v Praze dr. Jaroslava Povolného. Bylo přijato prohlášení, „že zřízení školy nepřichází ve školním roce 1940/1941 v úvahu, ježto se jedná o novou školu a ministerstvo školství musí předložit návrh na její zřízení prostřednictvím ministerstva financí k protektorátní vládě, která si opět ještě musí vyžádat schválení protektora. Tato teze vedla nakonec k tomu, že zřízení školy nebylo ve školním roce 1941/1942 schváleno. Vyskytla se však iniciativa z 20. 8. 1941 -bez ohledu na městskou radu- z řad některých občanů. Tito zaslali ministerstvu školství a národní osvěty v Praze žádost o založení tří českých průmyslových škol v Prostějově: vyšší čtyřleté průmyslové školy strojnické, dvouleté mistrovské školy pro strojní zámečníky a tříleté odborné školy pro automontéry. Na tuto poněkud odvážnou žádost reagovalo ministerstvo školství neobvyklým způsobem jeho prezidium ji předložilo ke schválení říšskému protektoru s doložkou, že zřízení těchto škol vzhledem k redukci českých středních škol doporučuje. V létě 1941 jednal o doporučení ministerstva školství říšský protektor Konstantin von Neurath s představitelem olomouckého oberlandrátu, pravděpodobně se samotným oberlandrátem dr. Bayerlem. Představitel oberlandrátu říšskému protektoru zdůraznil, že „z nacionálně politického hlediska nepřichází zřízení české vyšší průmyslové školy a tříleté odborné školy pro automontéry v Prostějově v úvahu.“ Podle jeho názoru by tím zesílil jednak tlak českého Prostějova, kde se německá nacionální skupina teprve formuje, jednak by mohly takové školy sloužit jedině k tomu, aby do Prostějova přitahovaly nespokojené radikální živly češství. Prostějov by se stal dalším krystalizačním bodem těchto nespokojenců. Pokud by se dalo vůbec o zřízení např. vyšší průmyslové školy v některém místě obvodu oberlandrátu uvažovat, mohla by to být z nacionálně politického hlediska jedině Olomouc. Závěrem doporučil pouze zřízení dvouleté mistrovské školy pro strojní zámečníky, pro jejíž existenci svědčí vedle „únosnosti“ z nacionálně politického hlediska i jistá potřeba z důvodů hospodářských.
Vyvrcholením těchto snah bylo zřízení dvouleté Mistrovské školy pro strojní zámečníky se sídlem v Prostějově. Veškeré náklady na správu a vyučování mělo hradit ministerstvo školství. První ročník měl být otevřen ještě ve školním roce 1941/1942 za předpokladu, bude-li mít ministerstvo školství potřebné učitelské síly. Správcem školy byl pověřen Ing. Josef Pokorný. Nástup Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora a s tím spojené represálie opět odsunuly zřízení školy. V srpnu 1942 vydalo ministerstvo školství a národní osvěty výnos, kterým definitivně zřizovalo mistrovskou školu pro strojní zámečníky s podmínkou, že nový ředitel školy Ing. Karel Šimůnek (Ing. Pokorný byl své funkce zbaven) pro ni získá kvalifikované učitele . Toto se mu podařilo zajistit učiteli z kovodělných oborů živnostenské školy. Vyučování bylo zahájeno 21. 9. 1942 za účasti zástupců města Prostějova, úřadů, škol, živnostenských společenstev a firem. Ing. Karel Šimůnek ve svém projevu nastínil historii vzniku školy. Současně vyslovil přání, „aby nová škola stala se platnou složkou pokroku jak pro žactvo, tak i pro živnosti a průmysl.“ Byla otevřena jedna třída prvního ročníku (46 žáků). Zřízení mistrovské školy pro strojní zámečníky bylo jediným ziskem pro město v oblasti školství za okupace.
2. BUDOVA ŠKOLY A JEJÍ ARCHITEKT
Střední průmyslová škola sídlí přes padesát let v budově na Lidické ulici. Udělejme nyní malý exkurz do historie stavby školy.
Budova postavená ve funkcionalistickém stylu podle plánů Ing. arch. Eduarda Žáčka patří k významným architektonickým objektům města. Dodnes je našimi architekty a kunsthistoriky oceňována jako moderní stavba se zajímavým dispozičním řešením. Byla postavena pro potřeby živnostenských škol pokračovacích. Zákon č. 258 z 1. 12. 1926 zřídil při ministerstvu školství a národní osvěty fond živnostenských škol pokračovacích. Z jeho prostředků se měly udělovat podpory na opatření vlastních budov a na jejich zařízení. Živnostenské školy v Prostějově neměly centrální budovu. Byly umístěny v nevyhovujících budovách v různých částech města. Městská rada se proto rozhodla tuto složitou situaci řešit. Plně podpořila snahy místních živnostenských společenstev a Okresní jednoty živnostenského společenstva o zřízení nové budovy pro přípravu budoucích živnostníků. Jakýmsi „základním kamenem“ byl příspěvek Městského zastupitelstva v Prostějově ve výši 100 000 Kč věnovaný u příležitosti 10. výročí vzniku Československa na výstavbu nové budovy.
Městská rada si položila dvě otázky :
1. Bylo by vhodné upravit pro potřeby živnostenských škol některou z budov ve městě?
2. Dát přednost stavbě nové moderní budovy, která by odpovídala požadavkům na přípravu současného živnostenského dorostu?
První bod byl nakonec zrušen. Objekty např. bývalé tkalcovské školy v Palečkově ulici či plynárny ve Vrahovické ulici byly pro účely školy nevhodné. Přednost byla tedy dána výstavbě nové budovy. A zde se objevil další problém – hledání výhodného umístění. Město zakoupilo pozemek o ploše 1800 m2 od Ing. J. Bőhma na Žižkově náměstí v Prostějově (dnešní nám. Spojenců). Byly vypracovány náčrty na zastavění. 7. 7. 1930 byly předány k posouzení na ministerstvo školství a národní osvěty. Ministerstvo školství vybrané staveniště neuznalo za vhodné a návrhy městské radě vrátilo. Městské zastupitelstvo se svými usneseními z 26. 6. a 23. 9. 1931 rozhodlo věnovat na stavbu budovy stavební plochu k. č. 82 a k. č. 105 na tzv. brněnském předměstí v nároží ulic Lazarety a Mezi Zahradami (nyní ulice Lidická a ulice Studentská ).
Realizaci stavby zajišťovala komise pro výstavbu při nově založené Matici živnostenských škol. Jejím předsedou byl Alois Navrátil. Městské zastupitelstvo prodalo Matici pozemky o výměře 2500 m2 s podmínkou, že splní podmínky kupu a pozemek i se stavbou odevzdá do vlastnictví města. Nabídku k vypracování projektu na stavbu živnostenské školy učinil brněnský architekt Ing. arch. Eduard Žáček. Ve svém dopise Městské radě v Prostějově z 26. 5. 1930 napsal: „Prosím zdvořile o svěření vypracování projektu na stavbu živnostenských škol. Přicházím sám s nejnižším požadavkem, poněvadž mně velice záleží jako zdejšímu příslušníku na další výstavbě města. Nabízím městu provedení veškerých technických prací za poloviční tarif předepsaný ministerstvem veřejných prací, za práce architektonické, které sám vypočte městský stavební úřad.“ Město Žáčkově žádosti vyhovělo. Ing. arch. Žáček vypracoval projekt a rozpočet. Současně vykonával technický a architektonický dozor nad prováděním stavby. Zasadil se rovněž o zajištění subvence na stavbu od ministerstva školství a národní osvěty.
Stavba byla povolena 24. 6. 1932. Stavební práce začaly 17. 11. 1932. Hlavní stavební práce prováděla na základě konkurzu prostějovská stavební firma Ing. František Hrbata a Ing. Alois Smékal. Funkci stavebního rady zastával Josef Vaculík. Stolařské, zámečnické, instalatérské a jiné práce zajišťovaly různé prostějovské firmy, např. vnitřní vybavení – bratři Wilhelmové, Jaroslav Heyduk – elektro, Zetek a Kalvoda – pokrývačské práce, František Gregor, František Pospíšil – zámečnické práce. Samotná stavba trvala čtyři roky. Potýkala se především s finančními problémy. Díky obrovskému úsilí, osobnímu nasazení, zájmu a pomoci členů stavební komise v čele s Aloisem Navrátilem, prostějovských starostů Viléma Otáhala, Jana Sedláčka, vládního komisaře Františka Heitera, továrníka a bývalého ministra Františka Kovaříka, náměstka předsedy vlády a ministra železnic Rudolfa Bechyně, prostějovského rodáka a poslance Rudolfa Mlčocha se podařilo překonat všechny obtíže a stavbu školy zdárně dovést do konce.
Stavba byla Ing. arch. Eduardem Žáčkem rozčleněna na tři části: střední třípatrovou část (hlavní budova učeben a pracoven), levou přízemní část (tzv. dílenský přístavek) a pravou dvoupatrovou obytnou část (byty, místnosti pro kurzy a malý přednáškový sál). Hlavní budova byla řešena jako dvoutrakt. Chodby byly široké 4,5 m, učebny a místnosti byly umístěny po obou stranách chodby. Nedostatečné osvětlení chodby bylo řešeno nadsvětlíky tj. okny vedoucími z místností a učeben do chodeb. V prvním patře byl zřízen přednáškový sál s galerií pro 500 osob. Celá jedna jeho stěna byla řešena jako velké okno o rozměrech 20 x 8 m. V budově se nacházelo 12 učeben, kreslírna, 7 kabinetů pro učitele, čítárna, knihovna, místnosti pro odpočinek žáků, byty ředitele a zřízenců. Dílny byly v přízemí hlavní budovy (zámečnická, elektro, nástrojárna) a v suterénu (stavební řemesla, malíři apod.). Ve dvorním traktu měly být postaveny náročnější dílenské provozy (např. kovárna, svařovna aj.) Celkově je možno Žáčkův projekt hodnotit jako účelný, moderní i novátorský některými svými řešeními (přednáškový sál, místnosti po obou stranách chodby). Rovněž vybavení školy bylo funkční , moderní a splňovalo hygienické požadavky doby (ústřední topení, domácí telefon, rozhlas, částečný rozvod teplé vody). Ing. arch. Žáček byl rovněž autorem projektu přístavby budovy pro plánovanou nižší průmyslovou školu Projekt předal městské radě 13. 11. 1939. Obsahoval dvě oddělení: mistrovskou školu strojnickou a mistrovskou školu elektro, zřízení osmi učeben,dvou rýsoven, posluchárny pro fyziku a chemii, zřízení strojních dílen ve dvorním traktu, čtyř laboratoří a přednáškového sálu pro výuku filmem s kabinou.
Slavnostní otevření školy proběhlo v neděli dopoledne 15. 11. 1936 za účasti významných osobností politického, kulturního a veřejného života. Přítomni byli prezident Země moravskoslezské Jan Černý, ministr školství a národní osvěty Emil Franke, ministr průmyslu, obchodu a živností Josef V. Najman, sekční šéf ministerstva školství Alois Pižl, místopředseda Poslanecké sněmovny a prezident Obchodní a živnostenské komory v Olomouci Rudolf Mlčoch, poslanci Jaroslav Kučera, Alois Bábek, Jan Sedláček, senátor František Jakubec, okresní hejtman dr. Menšík. Dále byli přítomni zástupci Brna, Olomouce, Přerova, Kroměříže, úřadů, škol a politických organizací. Průběh slavnosti vysílal brněnský Radiožurnál. Hlavní projev měl předseda Matice živnostenských škol Alois Navrátil. Nastínil historii stavby a poděkoval všem, kteří se zasloužili o postavení školy. Dále ve svém vystoupení uvedl: „Jsouce si vědomi, že jest to pro náš dorost, pro naše budoucí občany. Jsouce si vědomi, že musíme míti naši mládež dobře a všestranně vzdělanou, chceme-li čestně obstáti ve světovém hospodářském zápolení, my dospělí musíme míti na mysli budoucnost našeho státu, musíme si uvědomit, že z našeho dorostu stanou se občané naší republiky, kteří musí býti ve vzdělání ne pozadu, nýbrž musí býti mezi evropskými státy na prvém místě, v této snaze musíme naši mládež vésti a tak, jak si naši mládež vychováme, takový budeme míti národ.“ Potom A. Navrátil předal školu do majetku města – do rukou vládního komisaře Františka Heitera. Následovaly projevy hostů, vystoupení prostějovské Orlice a prohlídka budovy. Pozvaní hosté se zúčastnili slavnostního oběda v prostějovském Národním domě. Slavnost otevření budovy vyvolala u prostějovské veřejnosti kladný ohlas. Novou budovu v tento den navštívily stovky občanů. Všichni se pochvalně a s obdivem vyjadřovali o práci techniků, stavitelů i řemeslníků. V tomto duchu psal i dobový tisk. „Živnostenské školství pokračovací v Prostějově má svůj důstojný stánek a v něm bude dále vychováván živnostenský a průmyslový odborný dorost města i široké Hané,“ uvádí 13. 11. 1936 Hlasy z Hané v článku Budování odborného školství v Prostějově. Autor článku kriticky poukazuje na skutečnost, „že odborné školství v Prostějově nebylo vyvrcholeno dobře organizovanou školou průmyslovou.“ Vyjadřuje však přesvědčení, že se snad toto podaří realizovat v budoucnosti.
A nyní stručně k osobě architekta. Ing. arch. Eduard Žáček (1899 – 1974) je prostějovský rodák, brněnský architekt a představitel funkcionalismu. Jeho činnost pro Prostějov je poměrně bohatá. Vždy se jedná o práce vyvážené kompozice a racionální dispozice. První jeho funkcionalistickou stavbou byl rodinný dům pro ředitele firmy Vulkania B. Čížka v ulici Pod Kosířem č. 56 (1930). K dalším jeho stavbám patří budova Finančních úřadů v čele náměstí Spojenců, domov sester s kaplí v areálu staré nemocnice, obytný dům s textilním závodem na ulici Komenského č. 1, dům E. Fleischerové ve Svatoplukově ulici č. 64, obytný dům v Knihařské ulici č. 10 a rodinná vila manželů Melhubových v ulici Sádky č. 3. Tato bývá pokládána za Žáčkovu nejlepší stavbu. Vedle architektů Miroslava Putny, Antonína Navrátila a Františka Kalivody se Ing. arch. Eduard Žáček výrazně podílel na funkcionalistickém charakteru Prostějova.
3. ŠKOLA V LETECH 1942-1992 – JEJÍ VÝVOJ OD MISTROVSKÉ ŠKOLY K MODERNÍ MNOHOOBOROVÉ ŠKOLE
Válečná léta byla pro školu náročná a složitá. Žáci prvního ročníku byli o prázdninách 1943 nasazeni na práce jako Technische Nothilfe v Essenu. Ve školním roce 1943/1944 byl 1. ročník umístěn v dívčím reálném gymnáziu, 2. ročník zůstal v budově živnostenských škol. V roce 1944 byly obě třídy umístěny v tkalcovské škole na Vápenici. Koncem roku 1944 bylo vyučování pod vlivem válečných událostí zastaveno. Obnoveno bylo 22. 5. 1945. Od školního roku 1946/1947 získala škola vlastní budovu v ulici Sádky č. 4. Tato však ani po provedených úpravách nemohla dostatečně zajistit potřeby výuky. Škola byla proto po dlouhých jednáních umístěna v roce 1951 v budově odborné školy v Lidické ul. č. 2. Internát pro 90 žáků zřídil Agrostroj v budově Anglobanky. Od školního roku 1951/1952 byla zřízena čtyřletá vyšší průmyslová škola strojnická. Byly otevřeny první dva ročníky, do nichž byli přijati žáci osmiletých středních škol a uchazeči z pracovišť.
Ve školním roce 1953/1954 skončila výuka na dvouleté strojnické škole (posledních 31 absolventů). Obor byl nahrazen rozšířením večerního studia při zaměstnání, které bylo zahájeno 1. 2. 1952. První maturitní zkoušky proběhly ve školním roce 1954/1955. Obě třídy byly zaměřeny na zemědělské stroje. V nižších ročnících se paralelně zavedl obor strojírenská technologie (od školního roku 1952/1953). Úzká specializace se však v praxi příliš neosvědčila. Podniky měly zájem o absolventy se širším zaměřením. Poslední absolventi oboru zemědělské stroje ukončili studium ve školním roce 1958/1959. Jediným oborem se potom stala strojírenská technologie. Složitější byla situace v oboru přidružená stavební výroba (později ocelové konstrukce). Po jednoleté existenci na večerní průmyslové škole strojní byla tato specializace převedena zpět na vyšší průmyslovou školu stavební a v dalších letech byla zrušena. Sloučením technologie s oborem konstrukce a provoz strojů a zařízení se název oboru od roku 1963 změnil na strojírenství. Tento obor byl v souvislosti s přijetím nové školské soustavy opět rozdělen na strojírenskou technologii (od školního roku 1984/1985), provozuschopnost výrobních zařízení (1984/1985) a strojírenskou konstrukci (od roku 1986/1987). Od roku 1988 došlo opět ke sloučení do širšího oboru strojírenství.
Počátkem osmdesátých let byl počet absolventů oboru strojírenství (čtyři maturitní třídy v každém ročníku) vzhledem k potřebám průmyslu značně vysoký. Byla proto zvažována možnost zavedení nového studijního oboru – zařízení silnoproudé elektrotechniky. Tento obor se v minulých letech vyučoval jen formou tříletého večerního studia (ve školních letech 1960/1961 – 1970/1971) a pětiletého večerního studia (ve školních letech 1975/1976 – 1983/1984). Velká část výuky probíhala na detašovaném pracovišti v Kroměříži (Pal Magneton). Po vytvoření materiálních, technických a personálních podmínek byla výuka nového oboru zahájena ve školním roce 1987/1988. Od tohoto roku byly vždy otvírány čtyři třídy – tři se strojírenským zaměřením a jedna třída se zaměřením silnoproudá elektrotechnika. Současně se změnil název školy z SPŠ strojnické na Střední průmyslovou školu. Počet absolventů strojírenství však zůstával i v dalších letech vysoký. Na základě provedeného průzkumu a potřeb podniků a firem v regionu rozhodlo vedení školy požádat ministerstvo školství o povolení ke zřízení nového studijního oboru stavebnictví- zaměření pozemní stavitelství. Žádost byla schválena a ve školním roce 1991/1992 byla otevřena jedna třída prvního ročníku.
Kromě denního studia probíhalo také večerní studium (dvouleté, tříleté nebo pětileté) oborů strojírenství a elektrotechnika (elektrotechnika – od roku 1960 /1961). Od roku 1984 mělo formu dálkového studia. Tato studia úspěšně ukončilo 1428 absolventů. Počet tříd byl různý: od čtrnácti (50. léta), přes osmnáct (60. léta). Nejvíce tříd bylo na přelomu 70. – 80. let a na začátku 90. let: 1979/1980 – 22 tříd; 1980/1981 – 22 tříd; 1990/1991 – 21 tříd. Nejvyšší počty studentů byly: 1979/1980 – 610 studentů; 1980/1981 – 634 studentů; 1990/ 1991 – 581 studentů.
Nemalé nároky byly kladeny na zajištění teoretického a praktického vyučování kvalifikovanými odborníky. První učitelé byli externisté. Často pracovali v závodech nebo vyučovali na jiných školách. Až po roce 1945 byli ustanoveni první interní učitelé. Například ve školním roce 1946/1947 pracoval učitelský sbor v tomto složení:
Ředitel : Ing. Jiří Voitl
Profesoři : Ing. Oldřich Leixner, Antonín Macháček
Učitelé : Josef Dvořák, Ing. Alois Jarka, Ing. mjr. Spurný, Alois Šťastný, Josef Šťastný
Asistent : Oldřich Kyselý
Výpomocní učitelé: Ludvík Hájek, Alois Hamerle, Stanislav Sedlařík
V roce 1950 působili na škole 4 interní učitelé včetně ředitele. Ve kolním roce 1950/1951 11 učitelů. Učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů byli zajišťováni v rámci dislokace ze strany školského odboru KNV. Učitele odborných předmětů si vedení školy zajišťovalo samo. Sehnat však kvalifikované – nejlépe vysokoškolsky vzdělané techniky nebylo vůbec snadné. Přispívaly k tomu i nízké platy ve školství. Chybělo jim rovněž pedagogické vzdělání a zkušenosti. Postupně se však i tyto nedostatky podařilo překonat, např. různými kurzy a doplňkovým pedagogickým studiem . Významnou úlohu zde měly metodické a předmětové komise. Od roku 1955 se počet odborných učitelů – inženýrů zvyšoval. Ve školním roce 1966/ 1967 na škole učilo 6 inženýrů (5 strojních, 1 ekonom). Postupem let se pedagogický kolektiv stabilizoval. V celém období let 1942 – 1992 na škole působilo celkem 96 pedagogických pracovníků. Mnozí z nich zde vyučovali i několik desetiletí. Například Ludvík Hájek, Ing. Vladimír Venclík, Josef Šťastný, Jaroslav Nečas, Ing. Jarmila Albrechtová, Ing. Oldřich Vysloužil, Ing. Josef Hanák, Stanislav Sedlařík, František Hradečný, Ing. Bohuslav Horn, Ing. Jaroslav Poledna, Rostislav Halaš, PhDr. Josef Pořízka. V rámci hospodářské činnosti a dílenského vyučování byly ve školních dílnách řadu let vyráběny učební pomůcky pro podnik Komenium sloužící ke zvýšení názornosti výuky odborných strojírenských předmětů. Na jejich výrobě se podíleli učitelé školy Ing. Vladimír Venclík, Ing. Oldřich Vysloužil a Milan Kunovský. Ing. Josef Hanák se podílel vybudování odborné učebny technologie. Současně také vytvářel odbornou sbírku pomůcek pro předmět strojírenská technologie.
Významnou úlohu v řízení a profilaci školy sehrály osobnosti ředitelů. V průběhu tohoto období stáli v čele školy: Ing. Karel Šimůnek (1942 – 1946), Ing. Jiří Voitl (1946 – 1950) , Jaroslav Nečas (1950 – 1968), Ing. Josef Polcer (1968 – 1970), Ing. Josef Novák (1970 – 1985) a Ing. Jiří Spurný (1985 – 1997). Každý z nich představoval určitou etapu ve vývoji školy, každý z nich se snažil dát škole určitou koncepci a pojetí. Můžeme konstatovat, že v žádném období to neměli lehké. Ať v době prvních krůčků a budování školy, či v době hledání dalších cest v souvislosti s pronikáním nových informačních technologií a rozšiřováním oborů. Jejich společným cílem byla příprava kvalifikovaných středně technických odborníků, kteří nacházeli uplatnění v průmyslových závodech v Prostějově (např. Agrostroj, Železárny, Minerva, Stavební stroje, Kovozávody aj.) a okolí (např. Sigma Lutín).
Budova školy byla postavena jako živnostenská škola. Pro potřeby průmyslové školy nebyla svým uspořádáním a vybavením zcela vhodná. Hned od počátku bylo třeba vybudovat učebny pro odborné předměty, fyziku a chemii. Sbírky pro výuku technických předmětů byly doplňovány nákupem a převodem ze závodů. V roce 1953 přešla celá budova do správy průmyslové školy. Postupně byla prováděna celá řada stavebních úprav a adaptací. Byla provedena generální oprava skladů materiálu, adaptace místností v suterénu pro laboratoře strojírenských a elektrotechnických předmětů. Byla vybudována chemická laboratoř. Umístění školních dílen v suterénu se jevilo jako nevyhovující. Hledalo se proto jiné řešení. V roce 1961 byla zakoupena budova bývalé textilní dílny na Wolkerově ulici. Budovu však bylo třeba pro potřeby dílen upravit. Jednotlivé dílny sem byly postupně umísťovány až do roku 1967. Další prostory byly po vystěhování dílen upraveny na jiné učebny (např. odborná učebna automatizace, laboratoř pro zkoušení spalovacích motorů, kinosál pro 60 žáků, klubovna, temná komora).
V období 70. let došlo k vybudování soustružny, nástrojárny a zámečnické dílny. Bylo modernizováno zastaralé strojní vybavení (soustruhy, frézky, nástrojové a rovinné brusky). Byla modernizována učebna fyziky, vybudovány nové odborné laboratoře elektrotechniky a automatizace pro potřeby večerního studia. Zvýšené materiální a prostorové nároky přinesly i nově zavedené studijní obory. Po vypovězení nájemní smlouvy s učilištěm Fotografia, které užívalo část 3. patra budovy, byly uvolněné prostory přebudovány na učebny, kabinety a učitelskou knihovnu. Byla vybudována nová učebna strojírenské technologie, dále dvě rýsovny, odborná jazyková učebna. Dřevodílna byla přemístěna do dvorního traktu. Dvě nově zřízené učebny výpočetní techniky byly nákladem 750 000 Kč vybaveny počítači sestavenými do sítě. Na vybavení a zajištění se sponzorsky podílely prostějovské závody (Oděvní průmysl, Agrostroj, Železárny, Mechanika). Pro obor zařízení silnoproudé elektrotechniky byla adaptací skladů vybudována elektromontážní dílna a navijárna. Svépomocí byly zhotoveny panely pro cvičné zapojování. Pro obor pozemní stavitelství byla zřízena laboratoř a zkušebna stavebních hmot. Byly pořízeny teodolity a nivelační přístroje. Při zařizování stavebního oboru bylo využito zkušeností, pomoci a finančního příspěvku Výzkumného ústavu dopravních staveb v Olomouci a Dopravních staveb v Prostějově. Současně byl modernizován dílenský strojový park (např. numericky řízený soustruh SUF 16, elektrická kalicí pec, robot MSR 4), elektrolaboratoře (multimetry, osciloskopy), strojní laboratoře (digitální měřidla). Od konce osmdesátých let probíhaly práce také na opravách a údržbě školních budov. Byla provedena generální oprava střechy, hromosvodů a oken včetně nátěrů. Dvorní trakt dostal novou fasádu. Dvůr byl zpevněn asfaltovým povrchem. Největší investiční akcí byla výstavba plynové přípojky a nové kotelny na střeše bočního traktu budovy. Práce probíhaly v zimním období 1991 – 1992 za plného provozu školy. Přístavbou byl získán prostor pro další učebnu výpočetní techniky. Byla vybavena nábytkem, který navrhli a vyrobili učitelé školy. Po ukončení stavby kotelny byla provedena nová fasáda na bočním traktu budovy. Prostory bývalé kotelny byly přestavěny na sklad učebnic. Nakonec pro zlepšení vzhledu byla zhotovena fasáda čelní stěny budovy školy a dílen na Wolkerově ulici. Při této příležitosti byla zateplena severní stěna budovy v Lidické ulici. Tímto se odstranily problémy s promrzáním budovy.
4. OBDOBÍ 1992-1999 – LÉTA ZMĚN
Ve školním roce 1992/1993 oslavila škola padesát let své existence. Při této příležitosti byl vydán almanach, konal se den otevřených dveří spojený se setkáním absolventů školy. Nastal čas bilancování, ale i čas změn. Společenské, hospodářské a politické změny devadesátých let, nastoupení tržní ekonomiky, získání právní subjektivity školy, nárůst poznatků a zavádění informačních technologií vedly k hledání nových cest v rozvoji školy. Cílem bylo důstojně obstát v konkurenci škol a získat významné postavení v regionu.
Vedení školy vytýčilo tyto hlavní úkoly následujícího období: inovovat stávající studijní programy, podporovat nové vzdělávacích formy, metody a techniky. Zároveň byl položen důraz na propojení nových poznatků s praxí tak, aby absolventi školy byli adaptabilní a mohli pružně reagovat na požadavky podniků a firem. Devadesátá léta s sebou přinesla celou řadu změn. Logaritmická pravítka a kreslicí prkna byla nahrazena elektronickými kalkulačkami a počítači s plottery vybavenými grafickými programy. Měnil se rozsah i obsah odborných předmětů.
Toto si můžeme ukázat například na oboru strojírenství. V učebním plánu zůstaly klasické odborné předměty- strojírenská technologie, stavba a provoz strojů, kontrola měření. Přibyly však i nové předměty, např. počítačové systémy, programování. Obsah strojírenských předmětů tvoří tradiční strojírenské postupy, nově však také moderní způsoby konstruování součástí, tvorba programů pro číslicově řízené obráběcí stroje, moderní způsoby kontroly a měření apod.
SPŠ pokračovala ve svém zaměření jako mnohooborová škola. Došlo však k inovacím a změnám studijních oborů. Pokles zájmu podniků o klasické strojaře vedl ředitelství školy k podání žádosti o schválení nového studijního oboru strojírenská technická administrativa. První ročník oboru byl otevřen ve školním roce 1994/1995. Současně bylo vytvořeno materiální a personální zázemí nového oboru (učebnice, učebna psacích strojů apod.). Nezájem o strojírenství však pokračoval v dalších letech. Od školního roku 1997/1998 nebyl vůbec otevírán l. ročník tohoto oboru. V květnu 1995 ukončili studium první absolventi oboru pozemní stavitelství. 29 studentů vykonalo maturitní zkoušku s průměrným prospěchem 1,93. Tato třída dosahovala velmi dobrých studijních výsledků v průběhu celého studia. „Stavařina“ se na škole plně ujala. Obor získal dobré jméno i u veřejnosti a jeho studenti patřili k prospěchově nejlepším na škole.
V souvislosti se zavedením povinné deváté třídy na základních školách ve školním roce 1996/1997 nebyl otevřen první ročník. V období 1996 – 2000 chyběl tedy na SPŠ vždy jeden ročník. Nově bylo ve školním roce 1996/1997 zřízeno dvouleté nástavbové studium v oborech elektrotechnika a provozní technika. Otevřena byla jedna kombinovaná třída o třiceti studentech.
Inovacemi prošly také obory elektrotechnika a strojírenství. Končil obor zařízení silnoproudé elektrotechniky (poslední maturanti v roce 1998). Od školního roku 1995/1996 byl zaveden nový obor elektrotechnika. Dobíhal obor strojírenská technická administrativa . Poslední absolventi oboru nastoupili do prvního ročníku ve školním roce 1998/1999. Od školního roku 1999/2000 se změnilo zaměření oborů strojírenství a elektrotechniky. Strojírenství je zaměřeno na počítačové systémy a programování a obor elektrotechnika je zaměřen na počítačové systémy.
Změny ve studijních oborech kladly velké nároky na vedení školy a učitele odborných předmětů. Především musely být na základě osnov sestavovány učební plány. V další řadě samozřejmě následovaly změny ve vybavení školy novými přístroji, pomůckami apod. V neposlední řadě také změny prostorové – rozšíření a úpravy laboratoří a učeben. Zásadními změnami prošla v tomto období výpočetní technika. Začala pronikat do všech studijních oborů. Samotné počítače se stále vyvíjely a zdokonalovaly – od původních PC řady 386, 486 po špičkové multimediální počítače PENTIUM s napojením na internet a 17″ monitory. Samozřejmostí se staly různé grafické programy a jiné softwarové vybavení. Pro potřeby výuky výpočetní techniky byly rekonstruovány dvě počítačové učebny (každá pro šestnáct studentů). Tyto byly vybaveny špičkovými počítači. Jedna učebna vznikla po přístavbě plynové kotelny, druhá učebna byla zřízena z bývalého bytu školníka v přízemí budovy. Byla připravována výstavba nové učebny CAD/CAM o 16 místech. Nový software byl zaveden i na provozním a ekonomickém úseku školy. Také výuka výpočetní techniky se výrazně změnila – prošla cestou od uživatelských znalostí k zaměření na CAD (konstruování na počítačích u stavebního a strojního oboru) a CAM systémy (programování číslicově řízených obráběcích strojů, programování aplikací pro Windows ve vyšších programovacích jazycích, navrhování elektronických obvodů, tištěných spojů a jiných aplikací).
Ve školním roce 1994/1995 byla v bočním traktu vybudována nová rýsovna. Stavební práce byly prováděny svépomocí studenty stavebního oboru. Studenti stavebního oboru zhotovili modely rodinných domů podle individuálního zadání projektu. Svoje výtvory potom předvedli na školní výstavce. Dále byly v tomto období modernizovány elektrolaboratoře, strojní dílny a učebny. Na vybavení laboratoří získala škola dotaci ve výši 185 000 Kč. V roce 1998 byly zakoupeny číslicové multimetry METEX umožňující propojení s výpočetní technikou a stavebnicový modulový systém DOMINOCOMPUTER pro zapojování jednoduchých i složitějších analogových a číslicových obvodů. Současně byla zřízena moderní učebna analogové, číslicové a mikroprocesorové techniky vybavená mikroprocesorovým systémem UCB 52 s několika počítači.
Zároveň probíhaly různé rekonstrukční a adaptační práce. Patřily mezi ně tyto akce: zřízení dvou nových jazykových učeben vybavených audiotechnikou a videotechnikou, rozsáhlé opravy tělocvičny (výměna podlah, oken, osvětlení, zřízení posilovny, oprava šaten), úprava prostoru vstupní haly (zřízen odpočinkový prostor pro studenty), úpravy a modernizace sborovny včetně vybavení novým nábytkem, opravy auly, opravy a rekonstrukce sociálního zařízení, úpravy šaten v suterénu.
Na škole pracovalo osm předmětových komisí: všeobecně vzdělávacích předmětů, cizích jazyků, přírodovědných předmětů, oboru elektrotechnika, oboru stavitelství, oboru strojírenství, tělesné výchovy a dílenského vyučování. V roce 1994 došlo k vytvoření samostatných komisí cizích jazyků (vydělila se ze všeobecně vzdělávacích) a tělesné výchovy (vydělením z přírodovědných předmětů). Ekonomické předměty byly začleněny do komise strojírenství. Nově byla koncem 90. let ustavena komise výpočetních techniky. Komise se podílely na plnění úkolů výchovně vzdělávacích, metodických a provozně – organizačních. Podílely na dále na zajišťování různých akcí – Dnů otevřených dveří, Přehlídek středních škol a firem, veletrhů apod. V další řadě sem patřily výměny zkušeností, vzdělávání učitelů, úprava tematických plánů učiva, koordinace postupů aj. Pedagogičtí pracovníci byli seznamováni s novými poznatky v oblasti výpočetní techniky, informatiky, s drogovou problematikou a prací s problémovými žáky. Na tomto úseku probíhala spolupráce s metodikem školní prevence a výchovným poradcem školy. Další pozornost byla věnována různým formám vzdělávání učitelů (např. doplňkové pedagogické studium, rozšiřující studium informatiky a výpočetní techniky, studium výchovného poradenství).
SPŠ byla členem Asociace středních průmyslových škol. Porad se zúčastnil ředitel školy. Vedení školy se koncem 90. let účastnilo různých porad, seminářů a konferencí, např. o odborném vzdělávání, o profesním vzdělávání, o perspektivách elektrotechniky aj. Zástupce školy pracoval jako garant oboru elektrotechnika při tvorbě nového učebního plánu elektrotechnika v rámci ČR ve spolupráci s Výzkumným ústavem odborného školství v Praze a odborem 23 ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Byla navázána spolupráce s Ústavem elektrických strojů a přístrojů VUT v Brně. Cílem byla koordinace při maturitních zkouškách a sjednocení požadavků kladených na studenty při přijímacích zkouškách na vysoké školy.
Další oblastí je oblast mimoškolní činnosti a využití volného času. Studenti mohli ve volném čase využívat nově zřízené posilovny. K dispozici měli internet. Někteří pracovali v kroužku výpočetní techniky. Zapojovali se do soutěží ve výpočetní technice. V březnu 1998 dosáhli vynikajících výsledků v soutěži vyhlášené firmou HABRO Prostějov studenti 3.A třídy Vladislav Krejčíř (1. místo – tvorba www stránek) a Zbyněk Hloušek (2. místo – tvorba www stránek). Martin Hrbata (třída E 2) a Jan Zavíral (třída 3 S) získali 1. místo v prostorovém modelování- animaci. Zbyněk Hloušek získal 2. místo v celostátní soutěži AutoCADu konané v březnu 1999 na VOŠ a SPŠ v Šumperku. Studenti se také účastnili různých sportovních (např. Středoškolská liga, soutěže v házené, stolním tenise, basketbalu, malé kopané), literárních a jazykových soutěží (např. Olympiáda v českém jazyce, dějepisná olympiáda, poezie pro mladé autory ). V říjnu 1998 se Marek Vařeka zúčastnil soutěže vyhlášené izraelským velvyslanectvím v Praze k 50. výročí Izraele. Se svou esejí obsadil 1. místo. Tradičně velmi dobrých výsledků dosahovali studenti ve Středoškolské odborné činnosti (SOČ). Například ve školním roce 1998/1999 se školního kola zúčastnilo 11 prací. Čtyři práce postoupily do krajského kola. Dvě z nich se umístily na 2. místě. Jednalo se o práce Zbyňka Hlouška (třída 4.A, téma: Ovládání grafického výstupního zařízení, obor elektrotechnika, elektronika, technika počítačů a telekomunikace) a Petry Kallové a Jaroslavy Rotreklové (třída S 2, téma: Stavitelské a architektonické památky v okrese Prostějov, obor stavebnictví a architektura). Ukázky z práce P. Kallové a J.Rotreklové byly publikovány i v regionálním tisku (Prostějovský večerník). Od roku 1998 je SPŠ ve spolupráci se střediskem volného času a vzdělávání SPEKTRUM Prostějov organizátorem Studentských vědeckých konferencí, na nichž prezentují práce SOČ vítězové školních kol prostějovských středních škol. 16 studentů oboru strojírenská technická administrativa vykonalo v roce 1998 státní zkoušku v psaní na stroji.
Studenti se v rámci výuky zúčastnili filmových a divadelních představení, výstav, odborných exkurzí a veletrhů (např. Invex Brno, Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně, Mezinárodní stavební veletrh v Brně, Stavební salon Olomouc aj.) Akce zajišťovaly předmětové komise.
Závěrem tohoto období došlo k další významné změně. Pokles zájmu o strojírenství, nenaplnění některých oborů – především učebních – vedly ministerstvo školství k přijetí programu tzv. optimalizace sítě škol. Tento akt se týkal i strojírensky zaměřených středních škol v Prostějově. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Praze vydalo 8. 4. 1999 rozhodnutí č. j. 18 946/ 99- II/2 o splynutí příspěvkových organizací Střední průmyslová škola Prostějov, Lidická 2 a Střední odborná škola a Střední odborné učiliště strojírenské Prostějov, Havlíčkova 24. Dnem 1. 7. 1999 pozbyla platnost zřizovací listina Střední průmyslové školy Prostějov. Střední průmyslová škola Prostějov, Lidická 2 se od 1. 7. 1999 stala součástí nově zřízeného subjektu s názvem Střední průmyslová škola a Střední odborné učiliště, Lidická 2 jako příspěvková organizace.
S platností od 1. 9. 2005 byl zastupitelstvem Olomouckého kraje změněn název školy na „Střední odborná škola průmyslová a Střední odborné učiliště strojírenské, Prostějov, Lidická 4“.